Nevieš kam dať 2% dane?. A čo tak prispieť na chod našej najväčšej súťaže v Nitre?
Nevieš ako? Napíš správu Radkovi ( RKK) , on ti povie ako na to. Ďakujeme.

Textove vtipy

Pravidlá fóra
Pridávať len vtipy alebo obrázky!
Ziaden chat!
Nepouzivajte vulgarizmy.
Dakujeme, že dodržujete pravidlá, aj vďaka tomu, je forum prehladné!
Užívateľov profilový obrázok
toudi_sk | 53
Krotiteľ textúr
Príspevky: 12910
Meno: Milan
Bydlisko: u susedky
Kontaktovať užívateľa:

Re: Textove vtipy

Príspevokod užívateľa toudi_sk » 28 Dec 2016 16:19

ešte tak vedieť, čo je chrenek a pietrova
---
Muž měl už po krk stálého komandovaní od manželky, tak zašel k psychiatrovi, co s tím. Psychiatr mu poradil, jak si budovat sebevědomí a dal mu knihu o asertivitě. Chlap ji v autobuse cestou domů celou přečetl. Přijde domů, vrazí do dveří, přistoupí k manželce, ukáže na ni prstem a řekne: "Odteďka, chci, abys věděla, že JÁ jsem pán v tomto domě a MOJE slovo je zákon! Chci, abys mi teď připravila dobré jídlo a když ho sním, tak očekávám bohatý dezert. Po večeři mi připravíš koupel, aby jsem si mohl oddychnout. A po koupeli, hádej, kdo mě obleče a učeše..." "Asi někdo z pohřebního ústavu," povídá žena.
---
na Fitovu žiadosť zase niečo z mimibazaru :haha: :beat plaster:

Spoiler: Zobrazit
Velký zadek na řetízáku
Ahoj holky, vim ze to na první pohled může vypadat smesne, ale me to fakt trápí, tak prosím jen o seriózní odpovědi. Zítra mám jít asi po 20 letech na pout na retizkovy kolotoč a bojím se, jestli se mi vejde zadek do sedačky. Slyšela jsem totiž o jedné známé, ze se tam nevešla a musela s ostudou slézt zase dolu… A toho bych se fakt nerada dočkala. Nosim velikost 48/50 a obvod boku mám 123 cm. Prosím je tu někdo kdo s tím ma zkušenost? Nechci se ztrapnit :( Děkuji!
------
Přehnaly jste to s jídlem?

Zdravím, tak kolik nasmažených dobrot a salátu budete muset likvidovat? Já měla včera tak 200g salátu a menší řízek a sotva jsem dojedla… :zed: Bohužel jich je ještě osm usmažených, tak 5 vin. klobás, pár rybek… A ve strouhance v lednici dalších 6 řízků :,(
Na moji obranu, muž mi vyndal maso z mrazáku, včera večer, já zapoměla.

Vyhodit co s tim… nam zbylo jen trochu, ale vsechno letelo.

Samozřejmě to tak nakonec dopadne… :roll: Maso máme vlastní, třikrát do roka zabijíme, takže masa se vzdáme, ale se salátem budeme statečně bojovat, je ho tam tak tři kilča, tak ještě něco sníme… V loni jsme se poučily, letos bohužel ne. Taky nejsme,,přežírací typy" :lol:

Ano vyhazuji, protoze dnes dopoledne jedene za rodinou a v utery to uz fakt nikdo jist nebude.
----------
Anonymní

včera v 22:22
Zvlastni darek pod stromeckem

S pritelem jsem pet let. Mame spolu dve deti. Mame obdobi kdy je vse ok, ale i kdy se dost hadame. Ale k veci nedavno mi pritel rekl, ze pro me ma darek a rekl, ze ho dostanu o vikendu( bylo to v liatopadu). Ale pak jsme se pohadali a ja nic nedostala. To mi ani tak nevailo jako to, ze mi predem neco sliboval a pak nic. Dnes jsem pod stromeckem nasla krabicku s dvouma prstynkama. Jeden mensi druhy velky. Rozbusilo se mi srdce, ze uz je to tady… Kdyz jsem se na pritele podivala tak on sedel a nic. Zeptala jsem se co to ma byt a on, ze jeden prstynek je na retizek a druhy na prst. Takova blbost! Nevim jak se k tomu postavit. To mu jako zbylo, kdyz si rozmyslel, ze si me neveme, tak mi je dal jen tak? :cert:. Kdyz jsem pak poklizela obyvak tak jsem je, uz nikde nevidela.
----------
Anonymní

včera v 23:39
"Nepovedená" žádost o ruku

Asi se potřebuju hlavně vypovídat…

S přítelem jsme dva a půl roku, na začátku listopadu se nám narodila holčička. Domluvili jsme se že vzhledem k tomu že to teď bylo finančně náročné období si nic velkého dávat nebudeme… Navíc to pro mě jsou první Vánoce bez mých rodičů, takže velký nezvyk.
Celý den byl náročný, malá je obvykle moc hodné miminko ale dnes byla v podstatě v kuse vzhůru, dohromady mohla naspat tak dvě hodiny. Naštěstí jsme měli vše nachystané ale měla jsem ji celý den na rukách a byla už unavená. Po večeři jsme šli ke stromečku kde byly jen dárky pro přítele a dceru. Po rozbalení i posledního dárku přítel odešel, z bundy vylovil krabičku, klekl si přede mnou a požádal mě o ruku. Jenže malá v tu chvíli hrozně brečela a já slyšela jen to že mě má rád. Samozřejmě jsem v tu chvíli byla ráda a řekla ano, ale sotva jsme si dali za stálého řevu pusu, už jsem šla kojit. Chlap se mezitím převlíkl do kraťasů a tílka, sedl k televizi a tím Štědrý večer i žádost o ruku skončily. Teď už dávno spí v obýváku protože zítra jedeme daleko za rodinou tak ať je ok a já jsem stále s malou vzhůru. Čím dýl je od žádosti tím víc je mi z toho smutno. Nepředstavovala jsem si nic pompézního ale přeci jen bych chtěla něco víc, aby jsme měli aspoň chvíli pro sebe, aby třeba aspoň řekl něco víc. Přeci jen doufám že to je zážitek jednou za život, ale když si tohle řeknu tak mě to ještě víc rozesmutní protože jsem si to nijak neužila…

Navic umí věci skvěle naplánovat, výlety, překvapení, dárky jsou vždy báječné, originální a udělají mi velkou radost. Tak mě mrzí že vlastně ani pod stromečkem nic nebylo, jen nemastná neslaná žádost… A ani mu to nemůžu říct, nechci aby byl ještě nešťastný z toho že se mu to nepovedlo.

Jenže zítra odjíždíme za rodinama, většina uvidí malou poprvé takže se naštěstí bude vše točit kolem miminka a snad ne zasnoubení protože nevím jak moc zvládnu předstírat nadšení. Mám z toho všeho takový pocit jako kdyby jsme se prostě domluvili a hotovo. Asi jsem sobec ale doufala jsem že zásnuby budou romantičtější/větší zážitek/víc osobní/víc se kolem mě točit.

Je tahle smutná reakce na událost která by měla být radostná opodstatněná nebo se mi ještě nesrovnaly hormony a přeháním? :(

Prosím zachování anonymu, nikdo o zasnoubení ještě neví…
--------------
Anonymní
dnes v 16:41

Jsme spolu 5 měsíců… Oba rozvedení. Naše děti o nás ještě nevědí, zatím to držíme pod pokličkou.
Momentálně je s dětmi na horách, uvidíme se až v pondělí, nebo v úterý.
Ale bojím se, že budu bez dárku. Po telefonu mi řekl, že v týdnu nedal ten shon a shluk lidí všude kam přišel… Že to vzdal a jel domů, nebo by se zbláznil… Že nemá ní pro mámu ani pro mě…
Tož, opravdu se tím trápím… Kdyby zabalil aspoň čokoládu…
Co udělám netuším :,(
Jak by jste reagovaly vy??
--------------
Nepodařené zásnuby - podělala jsem to?
Posledního půl roku nakousáváme téma svatba (jsme spolu teda už 15 let, ale oba cítíme, že je nejvyšší čas vztah zase posunout)… tak nějak jsem letos čekala pod stromečkem prstýnek. No a byl tam, ale já to nejspíš podělala :roll:. Přítel přišel ke stromečku a naskládal tam zabalené dárky (pro mě) a taky tam položil malou červenou krabičku. No a já to nějak neustála. Prostě mi najednou přišlo, že taková hezká chvíle (žádost o ruku) se nemá odehrát jen tak mezi zabalenýma ponožkama a že to má být intimně jen mezi náma dvěma (na štědrý den s náma byla i moje mamka a brácha vč. jeho přítelkyně). Tak jsem mu řekla, že jestli chce udělat tuto věc, tak že na to dnes není vhodná chvíle, že se omlouvám, ale že to tak cítím. No koukal na mě a bylo vidět, že mi vůbec nerozumí. No krabičku po chvíli odnesl a schoval.

P. S. Navíc jsem nahlídla do krabičky, když na chvíli odešel z místnosti… a prstýnkem se mi bohužel do vkusu netrefil (vůbec nepůsobí jako zásnubní) :,(… a to mě tak nějak dorazilo :,(…
žasnem, už sa ničomu nedivím, len tíško žasnem (som zrelý na antidepresíva)
na mierku sa nestažuje, mierka sa mení a radšej napchám prachy do modelov pod postel, ako potom niekomu na aukre do krku

Užívateľov profilový obrázok
toudi_sk | 53
Krotiteľ textúr
Príspevky: 12910
Meno: Milan
Bydlisko: u susedky
Kontaktovať užívateľa:

Re: Textove vtipy

Príspevokod užívateľa toudi_sk » 06 Jan 2017 20:56

dám niečo na tému dobrákov, s ktorými už od Nového roka chvalabohu nemám nič spoločné :victory:

Spoiler: Zobrazit
Takže taková delší mravoučná historka o tom, kterak se vyplácí práce pro kamarády. Jsou tam i nějaké napínavé zvraty, kvazihumor, dojemná loučení, vyhoření a jiná dobrodružství, ale číst to nemusíte, to jen kdyby někoho z Co nás sere zajímal celkovější obraz mé kariéry posledních deseti let, po kterém usoudí, že jsem ještě větší kretén, než čekal, nebo naopak.

Měl jsem na gymnáziu opravdu dobrého kamaráda, jakože sice měl svoje mouchy, například byl dost hloupej, ale aspoň se o to víc smál mým vtipům. Chodili jsme spolu každý rok do Prčic a to lidi stmelí, když sdílejí bolest. Zatímco já studoval informatiku na ČVUT a přemýšlel, jak se budu živit přírodovědou, jeho ze dvou škol přírodovědného zaměření vyhodili, a proto se rozhodl, že zkusí prorazit v informatice. Po krátké práci v oboru tvorby počítačových stránek si se dvěma kolegy-společníky založil firmu na totéž. Bohužel jeho kolega-společník-programátor dostal po roce prací na vlastním redakčním systému dojem, že když je společník, nemusí vlastně zas tak moc pracovat, čímž se práce na projektech prakticky zastavila, peníze docházely, klienti si stěžovali. Kamarád se rozhodl, že společníky vyplatí, exspolečníka grafika si ponechá, exspolečníka programátora vyhodí a sežene si místo něj nějakého kvalitního otroka.

V tomto momentě na scénu nastupuji já, konkrétně za osm tisíc čistého (když jsem při studiu na brigádě vydělával víc než dvakrát tolik). Původně jsem chtěl hned po škole začít shánět financování BioLibu, granty a tak, takže jsem ani nehledal nějakou dobře placenou náročnou práci. Na všechny strany zadlužený kamarád totiž škemral a kňučel a sliboval volný čas při práci a jiné výhody kamarádství oproti korporátu tak dlouho, než se mi ho zželelo a rozhodl se pomoct firmu mu zachránit, závazky klientům splnit, vyškolit nového programátora a vypadnout, to může trvat tak rok, no ne? Zatímco moji spolužáci nastupovali za platy, kterých jsem nedosáhl ani po letech kariéry, já přepisoval redakční systém, který neuměl skoro nic a byl plný bezpečnostních chyb, aby na něj bylo co nejrychleji možné nasadit weby právem rozčilených klientů, které ukonejšily až brutální slevy na hotové weby a jejich provoz. Čímž pádem pořád nebyly peníze a musely se shánět zakázky další a další, takže nebyl čas shánět jiného programátora, natož cokoliv jiného, BioLib jsem dělal po nocích a víkendech. Postěžoval jsem si nejednou, že to takhle dál nejde, že musíme přibrat další zaměstnance a skutečně - přijali jsme dalšího bývalého spolužáka, který se nechal zlákat šéfovou vizí firmy, které chybí k úspěchu jen "takhle malinko", takže práce se lépe rozložila - ulevil totiž šéfovi ve vedení projektů a kódování šablon, zatímco mně přibylo programování, protože jsme mohli a vlastně museli stíhat ještě více zakázek. Tou dobou jsem ale aspoň měl už dvacet tisíc čistého, za to už se dá v Praze skoro žít. Dvacet dní dovolené ročně, žádné stravenky, práce snů. Ale šéf furt chlácholil, že přijmeme dalšího programátora, že budu mít pod sebou tým lidí, budu se moct věnovat BioLibu, spousta peněz atd., každý musí nějak začínat (což je asi pravda).

Firma pomalu vzkvétala, dluhy se postupně umořovaly, ale vlivem šéfovo chaotičnosti docházelo k různým úsměvným situacím, například když klientovi zapomněl za nový web vyfakturovat programování na míru, takže web stál 80 tisíc místo 400 tisíc, nebo když půjčil většinu firemních peněz rodině atp. Nový kolega prokoukl šéfa dostatečně rychle - hned po pár letech - zejména proto, že s ním musel sdílet jednu místnost, takže si vzápětí začali strašlivě lézt na nervy. Kolega měl pocit, že šéf dělá všechno špatně a do všeho mu mluvil, šéf měl pocit, že mu kolega do všeho mluví, čímž se snaží naznačit, že dělá všechno špatně, tak to naschvál dělal po svém, nebo ještě hůř. Firma pomalu přestávala vzkvétat. Vždycky, když jsem si přišel postěžovat, že se trápím a nemám čas na osobní život, natož BioLib, že nemůžu odjet nikam pořádně na dovolenou, protože je na mne všechno závislé a že to takhle dál nejde a že končím, šéf mne začal přesvědčovat o tom jak jsem tam nepostradatelný (no věru, s takovým byznysmodelem, vlastní redakční systém s jedním programátorem, koho by to překvapilo), jak všechno bude lepší až splatí dluhy, jak má na firmu psaná auta, jak má hypotéku, několik dětí na cestě, pomysli na klienty, že ať ještě chvíli vydržím. Já jako správný idiot sice ne úplně uvěřil, ale rozhodl se mu dát ještě jednu šanci, vždyť by jinak všechna ta předchozí práce přišla vniveč. Jenže se nic neměnilo, šéfova chaotičnost vzrůstala, navíc si bokem rozjel vlastní byznys na nějaké poradenství a analýzy, čímž pádem zanedbával druhou práci, byť to obhajoval tím, že nám takhle může přihrávat lepší zakázky.

Jako nebylo to všechno špatné, bylo to dobrodružství, byl to pokus o podnikání, kterého jsem měl klamný dojem, že jsem součástí, člověk měl pocit, že dělá na něčem k čemu má osobní vztah, když to dělal prakticky od nuly, pracoval jsem s víceméně fajn lidma, skoro kdykoliv jsem potřeboval pracovat z domova, nebo v rychlosti zařídit nějakou dovolenou kvůli nějakému nepracovnímu jednání, tak to šlo. Peníze taky posílal podle domluvy, byť málo a často pozdě. Navíc mi nikdy nepřišlo spravedlivé, aby programátoři dostávali hodně peněz, když mohou celý den sedět, místo toho aby někde riskovali život a z hořících domů zachraňovali březí pandy či tak něco, takže to že beru méně než většina kamarádů v oboru mi nepřišlo kdovíjak tragické.

S kolegou jsme ve firmě neviděli další potenciál, zašli jsme za šéfem, že takhle to opravdu dál nejde, že šéf nic nesplní, práce je moc, peněz málo, v kanceláři to smrdí atd. a že ať nám dokáže, že má smysl pokračovat, ať spočte kolik firma vydělává a jaký je další plán. Šéf za rok nespočetl nic. Tak mne kolega přemluvil k další vzpouře, či spíše k pokusu o záchranu firmy, že jediná možnost, jak společně pokračovat, je udělat z nás společníky, abychom mu mohli radit, viděli do účetnictví, mohli tu firmu někam společně směřovat, když se nám zdá, že tu firmu šéf kormidluje špatným směrem. Což pochopitelně po předchozích zážitcích nechtěl, navíc byl tou dobou s kolegou už na kordy. Padalo mnoho metafor o lodích na rozbouřeném moři, retardovaném kapitánovi, pirátech, krysách atd., ale i ostřejší výrazy, načež jsme se dohodli, že šéf najde za kolegu co nejdřív náhradu, ten tedy zůstane ještě další rok a projekty mu předá, a že přijme dalšího programátora, kterého zase vyškolím já, aby nebylo všechno na mně, a já přejdu na půlúvazek. Výměnou za to, že kolega nepodá výpověď hned, ale až za rok, se dohodli, že mu pak šéf vyplatí jako odstupné plat za několik měsíců.

Během toho roku jsme měli opravdu náročné projekty, na kterých jsem musel trávit i plno volného času (neproplaceného). V takhle malé a špatně vedené firmě se prostě ty projekty buď dodělají, nebo je problém - řeší se jeden nebo dva projekty zároveň, závisí na tom jestli vůbec máme na výplaty. Únavu a beznaděj jsem si začal částečně kompenzovat rozbíjením kamení, načež mi ještě utekla partnerka, kterou už to kupodivu taky nebavilo a chtěla něco zažít, čímž pádem jsem upadl do stavu větší únavy, beznaděje a rozbíjení kamení, ovšem pracovat jsem musel už týden po rozchodu, byť jsem do toho tak nějak už nemohl dát to srdíčko.

Náhradu za projekťáka i nového programátora začal hledat tak měsíc před vypršením lhůty a přijal pár dní potom, co kolega plánoval odchod, takže došlo spíše jen k symbolickému předání projektů v textové podobě, čímž nastal další chaos. Stran odstupného pro kolegu začal šéf vykřikovat, že za takových podmínek žádné odstupné vyplácet nebude a tvrdil, že nic takového vlastně ani neslíbil a ta částka taky nesouhlasí. Protože se schůzka vyhrocovala a hádali jsme se v kavárně až z toho lidem kysla smetana, zasáhl jsem do debaty a prohlásil, že trvám na tom, aby mu to odstupné vyplatil tak jak si domluvili a že výměnou za to ještě ve firmě zůstanu a pomůžu na to odstupné vydělat, místo toho, abych sám odešel nebo aspoň přešel na poloviční úvazek či živnosťák, jak jsem vyhrožoval. Částečně v tom hrála roli i porozchodová ztráta motivace dělat cokoliv nového, k tomu mi nevyšla takřka domluvená dotace pro BioLib, která mi měla zajistit aspoň rok provozu.

Dále šéf přibral dalšího zaměstnance, který měl ulevit také jemu. Projekty najednou vedl člověk, který se v nich nemohl vyznat a tudíž leccos předal špatně a muselo se to předělávat, šéf se věnoval školení svých pomocníků, já se věnoval školení programátora, u kterého se ukázalo, že u pohovoru lhal a programovat vlastně skoro neumí, takže mu bylo potřeba stát za zády a skoro diktovat co má dělat. Protože náročné projekty se samy neudělají, pracoval jsem i doma v noci, únava se stupňovala. Nový programátor po dvou měsících prohlásil, že se jen potřeboval zabavit a přivydělat si před nástupem na otcovskou dovolenou a že vlastně ani nikdy programovat nechtěl. Půlku toho co naprogramoval jsem po něm musel předělávat. Nový šéfův pomocník se nechal několik měsíců školit a pak šel dělat to, co se naučil u nás, do jiné firmy za víc peněz. Nový projekťák byl chudák s omluvou odejit, protože se ne a ne zorientovat. Kanceláře bylo pro dva lidi škoda, zrušili jsme ji. Takže šéf splatil konečně poslední dluhy, něco přidal i mně, takže už jsem měl krásných 28 tisíc čistého, po devíti letech práce.

Sehnal několik nových velkých projektů, že prý poslední pokus o záchranu a když jsme už jen dva, tak na tom vyděláme plno peněz, čili jsem do toho investoval spoustu práce a všechno to nakonec v podstatě viselo na šéfovi, který měl dodat nakódované šablony, což se zpozdilo o několik měsíců, až klientovi došla trpělivost a od smlouvy odstoupil, práce naprosto vyhozená a nezaplacená. Následovalo pár (asi dva) pěkných měsíců, kdy jsem skoro neměl co dělat, protože šéf se v rámci vyhoření několikrát zhroutil, všechno čekalo na něj, přestože nad vším seděl spousta hodin, nemělo to skoro žádný výsledek, klienti začali odcházet či rušit rozjeté projekty.

V očekávání blížícího se konce jsme se dohodli, že už nebudeme brát nové klienty, že jen budeme vytěžovat staré, že šéf spočte kolik firma přináší peněz a zda zůstanu jako zaměstnanec, nebo přejdu na živnosťák a jak dlouho to vlastně může fungovat a zda řekneme klientům, že si mají postupně hledat nové dodavatele. Prostě jsme to chtěli vymyslet tak, aby se to klientů co nejméně dotklo, zejména proto, že jejich weby běží na našem redakčním systému, ve kterém se nikdo nevyzná, a tudíž by bylo těžké je předat nějaké jiné. Nespočetl nic, místo toho vymyslel, že jim nabídneme redesign s podporou mobilů, že v tom nebude moc práce pro mne, protože většina bude na externí grafiky, kodéry, na něm jako projekťákovi atd., že budu mít konečně čas na BioLib, tak jsem to pochopitelně odkejval, protože o to mi celou dobu tak nějak šlo, že. Loni odjel na začátku června s rodinou na dovolenou a když se vrátil a chtěl nahrát fotky na Facebook, našel tajnou složku, kam si jeho partnerka nahrávala videa a fotky ze svých sexuálních hrátek s jejich společným známým, se kterým byli na té dovolené, přičemž podle časů zjistil, že to trvá minimálně tři roky, tedy stejně kolik je jeho staršímu dítěti, že si ho tahá do bytu při každé příležitosti, například když jede pro rodinu kupovat dárky na Vánoce. Takže přestal cokoliv dělat kolem firmy a začal obíhat různé právníky, poradce, psychology, příbuzné, zařizoval testy otcovství, rušit plánovanou přestavbu domu, až se z toho zhroutil a skončil nejdřív v nemocnici a vzápětí v Bohnicích.

Klienti nervózní, jeden redesign před doděláním, jeden redesign ve fázi návrhy grafiky, dva důležití klienti bez kterých by firma neměla žádný smysl vyhrožovali, že jestli se jimi nezačneme okamžitě věnovat, tak odejdou, další méně důležití klienti začali rovnou odcházet potom, co jim šéf půl roku (už před rozchodem) neodpovídal na emaily a skoro nebral telefony, najednou neodpovídá ani nebere telefony nikomu, často ani mně. Tak jsem to všechno řídil, ačkoliv jsem předtím skoro nepřišel do kontaktu s klienty, do toho se vyskytly různé žaloby, masivní DDoS útoky proti serveru, hardwarové problémy a jiné radosti, takže všichni volali a psali mně. A šéf začal říkat, že už se lepší, že se každou chvíli vrátí a převezme řízení a že je rád, že ho zastupuju, že tu práci bude potřebovat, aby přišel na jiné myšlenky. Mně ho bylo líto, protože kamarád, tak jsem dřel, dodělal rozdělané projekty, domluvil a rozjel dva slibované, pracoval jsem třeba i patnáct hodin denně, i o víkendech, únava maximální. Šéf se lepšil a zase horšil, v Bohnicích chodil na skupinové terapie, ale odmítal antidepresiva a jinou pomoc, trvalo to až do září, kdy jsme se sešli a já čekal co mi řekne, jakože firmu ruší, nebo naopak se vrací... A ten kretén mi oznámil, že v Bohnicích mu nepomáhají, že je mu všechno jedno, že není schopný cokoliv rozhodnout a plánovat, že si musí pomoct sám, a proto se rozhodl vydat pěšky z Prahy do Santiago de Compostely a začal mi vykládat o tom co si všechno naplánoval, kudy půjde, co si s sebou vezme, koho cestou navštíví...A že to bude trvat tak tři až čtyři měsíce, a ať si tu dělám co chci, že naprosto pochopí, jestli se na všechno vyseru, že si uvědomuje, jak se chová sobecky, ale že by mi tu stejně byl prd platnej, že odchází za pět dní a že mi sepíše nějaké instrukce k vedení firmy a pošle mi to s dostatečným předstihem, kdybych měl nějaké dotazy. Stihnul napsat omylem z firemní adresy email své bývalé přítelkyni (a naší společné známé, která ví, že pro něj pracuju) o tom, že si konečně plní svůj dávný sen a že už to tady nemohl vydržet a že to byla poslední kapka po tom, co ho jeho vlastní zaměstnanci zradili a vydírali (čímž myslel tu vzpouru s tím, že se chceme stát společníky, jinak nevidíme důvod setrvávat na potápějící se lodi), takže když mu odpověděla, mohl jsem si jako správný zrádce a vyděrač ještě přečíst cizí poštu.

V pátek v noci poslal asi dvacet řádek s instrukcema na prd a v sobotu ráno, v den mých narozenin, bez rozloučení, natož pogratulování, odešel směrem na Rakousko, vypnul si telefon a konec. Mno, a co teď. Zklamaný, nasraný, unavený, na druhou stranu klientům jsem nasliboval co jsem považoval za splnitelné, tak mi bylo hloupé to nedodělat, a pořád jsem trochu věřil, že bude platit původní domluva - přejít na živnosťák a spravovat weby pro pár klientů a věnovat se BioLibu, jen přežít než se šéf vrátí. Tak jsem si řekl, že šéf je sice kretén, ale že z něj mluví zoufalost, že to tak nemyslel, a další dva měsíce tu dřel jako kokot bez jistoty, že to má nějakou budoucnost a že si toho vůbec někdo váží. A taky že ne. Šéf se vrátil někdy na konci listopadu s tím, že to vzdal po 1 800 km někde ve Francii, že už mu chyběly děti a krom toho byla zima, a že už se cítí líp, ale protože se musí starat o ty děti, chápej, tak mi pořád nebude moct pomáhat, beztak to hezky řídím sám, a že on se rozhodl s firmou skončit a chce se domluvit, jestli o ní mám zájem, že by mi ji prodal, že bych to třeba mohl koupit dohromady s tím bývalým kolegou a mohli bychom podnikat spolu, když jsme tak přesvědčení o tom, že on to vedl špatně. A že to prý musí nejdřív spočítat a že teda mám zatím pracovat jako když se nic neděje. Někdy před Vánocema přišel s tím, že to zatím nespočítal, ale že to bude aspoň milion, byť teda takovou hodnotu ve firmě nespatřuji a jsou to pro mne docela velké peníze, nenašetřil jsem si moc, nebylo z čeho, musel bych si na to napůjčovat. Ale konzultoval jsem to s tím exkolegou a shodli jsme se na tom, že by to mohlo být zajímavé, že klientů by se to nedotklo a já bych si konečně mohl zařídit práci tak, aby mi zbýval čas na BioLib.

Tak jsem se ze šéfa snažil dostat finální částku, nejdřív jsme se zasekli na tom, že si chce vzít z firemního účtu všechny peníze plus ten milion od nás, to se mi moc nelíbilo, protože na účtu byly hlavně peníze, které jsem vydělal za poslední půlrok já a ještě tam měly nějaké přibýt a trval jsem na tom, ať teda spočte finální částku která zahrnuje to co je na účtu a ne že se to bude měnit podle toho podle toho kdy klienti co zaplatí. A že ať mi zpřístupní účetnictví za poslední rok, ať si můžu přepočítat jak firma hospodaří. To se mu ale nechtělo, mimo jiné asi proto, že ačkoliv vždycky tvrdil, že si vyplácí málo (jen patnáct tisíc čistého), tak z emailů od účetního jsem zjistil, že ještě fiktivně zaměstnává ve firmě o jednom zaměstnanci svoji partnerku jako HR specialistku za dalších deset tisíc, že si pochopitelně za firemní peníze platí benzín, internet, mobil atd., takže těch peněz má stejně, či spíše víc než já, a takových polopravd mi za ta léta navykládal plno. Mezitím se šéf dozvěděl, kolik bude muset platit na alimentech nevěrné partnerce a jejímu milenci, se kterým se rozhodla zůstat (a který má sám čtyři děti). Takže nejdřív přišel s tím, že nechce milion, ale minimálně tři, protože mu to poradili kamarádi, kteří také kdysi prodávali firmy, a když jsem řekl, že se posral v kině, že takovou hodnotu firma ani náhodou nemá, tak mi vzápětí oznámil, že když o to teda nemám zájem, tak už oslovil jiného kupce, že s nimi už jedná a že očekává, že budu dál pracovat na všech projektech, že je to i v mém zájmu, protože tím pádem bude mít firma větší hodnotu a já dostanu vyšší předem nespecifikovaný podíl a že kdyby se mu to do roku nepodařilo prodat, tak že to nabídne znova mne za nižší částku a bylo by škoda, kdyby všichni ti klienti mezitím odešli.

Čili jsme se pořádně pohádali, přičemž jsem se dozvěděl, že mne opravdu bere jako zrádce a vyděrače, že kdybychom tenkrát dali z fleku výpověď bez ohledu na něj a klienty, bylo by to čistší (no bodejť), že si sice strašně váží toho, co jsem pro něj za těch deset let a hlavně poslední půlrok udělal a diví se, že jsem dávno neodešel, ale že si musím uvědomit, že on ty peníze potřebuje víc než já a že na ně má navíc právo, protože za mne platil obrovské daně státu, tudíž do mne vlastně narval daleko víc peněz než do sebe. Krom toho On To Má Nejhorší Ze Všech™, protože má děti, takže se to s jinejma rozchodama nedá srovnávat. A že očekává, že udělám všechno pro to, abych ten svůj redakční systém (který je mimochodem majetkem firmy a tudíž ho nesmím sám jinde používat), předal případnému kupci, čili že ho celý zdokumentuju a budu dojíždět do něčí kanceláře a školit jejich programátory. A jestli prý bych nechtěl, aby tu firmu prodal i se mnou, že by to bylo výhodnější pro kupce, pro klienty i pro mne, že bych nemusel hned hledat novou práci. A že jestli nejsem ochotný na to přistoupit, tak může celou firmu rovnou zavřít, všichni klienti přijdou o weby a nikdo z toho nebude mít nic. Podle mne ani není zlej, jen hloupej a sebelítostivej (ostatně já taky) a panikaří a snaží se z toho tudíž vytřískat co se dá.

Aspoň jsem uhádal, že do týdne dáme všem klientům vědět co se děje, pokud to neudělá šéf, udělám to já. Na tom největším rozdělaném projektu jsem holt přestal pracovat, měla to být spolupráce na řadu let, takže snažit se dotáhnout první fázi nemá moc smysl, desítky hodin zbytečné práce, ale aspoň z toho budou mít grafiku, takže nezaplatí nic zbytečně, akorát se jim ten projekt zpozdí tak o půl roku, přičemž už v prosinci bylo pozdě... Další klienti se začínají poptávat na EET a další věci a jsem moc zvědavej, jak jim to bude ta nová firma do toho našeho redakčního systému dodělávat a jak budou těm klientům odpovídat na dotazy kolem různých obskurních importů mezi eshopem a jejich informačními systémy, v čemž se mám problém sám zorientovat i já. Možná budu pro ty klienty za padoucha, ale já mám prostě dost, přijde mi, že jsem se pro všechny snažil udělat co se dalo, ale tenhle Souboj Titánů jsem prostě projel, až najde kupce (jestli), předám a končím, jestli nenajde do pár měsíců (za které hodlám řešit jen kritické věci a vybírat si nahromaděnou dovolenou), tak končím taky, naprosto vyšťavenej, otrávenej, bez motivace, bez dobrého kamaráda z gymnázia, s dost pošramoceným zdravím a životem obecně, za což si můžu pochopitelně sám.

Chvíli se budu věnovat BioLibu, než mi dojdou peníze (přičemž nějaký podíl na prodeji by toto období mohl protáhnout, jen proto má imho smysl se ještě chvíli snažit), a pak se uvidí, jestli se něco uvidí. Člověk takhle zpětně ví, kdy přesně měl odejít - dávno. Ideálně ani nezačínat. Zeptejte se mne za pár měsíců, jak se mi původní plán zadařil.
žasnem, už sa ničomu nedivím, len tíško žasnem (som zrelý na antidepresíva)
na mierku sa nestažuje, mierka sa mení a radšej napchám prachy do modelov pod postel, ako potom niekomu na aukre do krku

Užívateľov profilový obrázok
toudi_sk | 53
Krotiteľ textúr
Príspevky: 12910
Meno: Milan
Bydlisko: u susedky
Kontaktovať užívateľa:

Re: Textove vtipy

Príspevokod užívateľa toudi_sk » 17 Jan 2017 19:09

Image
žasnem, už sa ničomu nedivím, len tíško žasnem (som zrelý na antidepresíva)
na mierku sa nestažuje, mierka sa mení a radšej napchám prachy do modelov pod postel, ako potom niekomu na aukre do krku

Užívateľov profilový obrázok
terenkoza | --
2K+
Príspevky: 2305
Meno: marek

Re: Textove vtipy

Príspevokod užívateľa terenkoza » 20 Jan 2017 19:46

T.E.R.E.N.K.O.Z.A. : Těžkotonážní Efektivní Rychlý Elektronický Náhodně Kráčející Obrovský Zabíjecí Automat

Užívateľov profilový obrázok
toudi_sk | 53
Krotiteľ textúr
Príspevky: 12910
Meno: Milan
Bydlisko: u susedky
Kontaktovať užívateľa:

Re: Textove vtipy

Príspevokod užívateľa toudi_sk » 21 Jan 2017 09:12

Hádá se Američan s Čechem, jestli je trabant auto.
Čech se nakonec naštve, nasedne do svýho traboše, třískne za sebou dveřmi.
Poté nastartuje, popojede dopředu, popojede dozadu, udělá pár koleček a poté se rozjede.
˝Jo, už ti věřím, je to auto˝, povídá Američan, ˝ale co měly znamenat ty manévry na začátku?˝
˝Ále...˝ povídá Čech, ˝zabouch jsem si do dveří pampelišku, nešla utrhnout, tak jsem ji musel ukroutit.˝
žasnem, už sa ničomu nedivím, len tíško žasnem (som zrelý na antidepresíva)
na mierku sa nestažuje, mierka sa mení a radšej napchám prachy do modelov pod postel, ako potom niekomu na aukre do krku

Užívateľov profilový obrázok
toudi_sk | 53
Krotiteľ textúr
Príspevky: 12910
Meno: Milan
Bydlisko: u susedky
Kontaktovať užívateľa:

Re: Textove vtipy

Príspevokod užívateľa toudi_sk » 24 Jan 2017 21:27

Obrázok
žasnem, už sa ničomu nedivím, len tíško žasnem (som zrelý na antidepresíva)
na mierku sa nestažuje, mierka sa mení a radšej napchám prachy do modelov pod postel, ako potom niekomu na aukre do krku

Užívateľov profilový obrázok
Paly | 36
Príspevky: 1791
Meno: Paľo

Re: Textove vtipy

Príspevokod užívateľa Paly » 31 Jan 2017 22:29

Baví se dva kamarádi: "Tak prý tvoje manželka dala pět stovek za bahenní masku? A pomohlo jí to alespoň?"
"No, dva dny to bylo dobré, ale pak to z ní slezlo!"
Live hard, ride easy.

Užívateľov profilový obrázok
Roman | 50
4K+
Príspevky: 4057
Meno: Roman
Bydlisko: doma

Re: Textove vtipy

Príspevokod užívateľa Roman » 01 Feb 2017 09:10

Otázka: Proč nemůže být barevná revoluce ve Spojených státech?
Odpověď: Protože ve Spojených státech nejsou americká velvyslanectví.

Užívateľov profilový obrázok
toudi_sk | 53
Krotiteľ textúr
Príspevky: 12910
Meno: Milan
Bydlisko: u susedky
Kontaktovať užívateľa:

Re: Textove vtipy

Príspevokod užívateľa toudi_sk » 04 Feb 2017 09:51

Jsem nešťastný tatínek z přítelkyně a potratu
Ahoj maminky,
Prvně bych se chtěl omluvit, že tu vůbec píši ale nenapadá mne už nic jiného, kde by mi mohl někdo poradit. Fakt se stydím ale beru to jako takové poslední řešení před bouří. Prvně jsem si myslel, že bych tu vystupoval jako žena mezi ženami ale proč se nějak přetvařovat..
Potřebuji poradit/vypovídat se/ promluvit si o vztahu s mou přítelkyní. Neklape nám to vůbec a já nevím jestli to je má chyba nebo jestli se snažím málo a nebo jestli nedělám všechno špatně. Pokusím se zde tedy sepsat náš vztah, který tvrá jeden rok a 3měsíce a to co nejobjektivněji..

Já jsem muž 27let, vysokoškolsky vzdělaný a pracující v rodinné firmě.
Přítelkyně 20let, základní vzdělání, hlášena na úřadu práce od dokončení škloly do nynějška ale vypomáhá v rodinné firmě)

Naše rodiny se znají, jelikož obě podnikáme v podobném prostředí. Odtud se tedy i s prítelkyní známe i když jsme dříve spolu komunikovali minimálně. První měsíc kdy jsme se seznamovali a neoficiálně spolu chodili byl opravdu nádherný. Dráty žhavé, telefony hořely, první úsměvy, polibky atd.. Prostě krása.. Následně přišlo oficiální přiznání rodinám a kamarádům, že spolu chodíme.. Jsem romantik, takže ohromný pugét bílo/modrých růží, (který nemohla ani unést :srdce: ) byl samozřejmostí. Poté bylo opět několik dní pěkných.. Zaplatil jsem nám luxusní dovolenou na Bali.. To byla přítelkyně taky šťastná, protože do té doby byla jenom v Rakousku. Zde, po měsíci a půl ale začínají už nějaké problémy a lži. Ozval se mi její v tu dobu asi už bývalý, kterého také trošku znám a začal mi říkat že jsem mu přebral holku se kterou chodil a že se to nedělá přebírat někomu holku. Tak jsem mu řekl že je praštěný a ať si nevymýšlí. Poté jsem se zeptal přítelkyně a i když mne ujistila na začátku vztahu, že nikoho nemá a ani se o ní nikdo nezajíma a nikomu do zelí nelezu, tak po hlubším zkoumání z ní vypadlo, že kluka měla a to i v době kdy jsme si spolu psali, byly několikrát venku a dokonce se i líbali a ona mu dala kopačky 3 dny před tím, než jsem ji požádal o chození.

To byla pro mne první velká rána.. Jak se ale říká. Láska hory přenáší a já jsem odpustil.. Nechtěl jsem kazit dovolenou, na kterou jsme odletěli v zápětí. Teprve na dovolené jsme spolu trávili společně celé dny ( skorem 30dní dovolené). První dny byly dobré ale zjistil jsem, že je celkem vášnivá kuřačka. Což mi hodně vadí. Mám totiž z děctví psychický blok a s tím se nese i zadrhávání v řeči. Teď už minimální ale nikdy nezapomenu na to trauma.. Zpočátku jsem jí na dovolené zakázal kouřit ale později mě z brekem a hádkou uprosila aby mohla kouřit. Prosil jsem aby tedy aspoň nekouřila předemnou ale ani to nešlo splnit a když mi začala foukat kouř do obličeje, tak jsem se rozhodl jí o svém traumatu říci. Bohužel nepomohlo, ale za to jsme se začali skoro každý den hádat kvůli kravinám.. I když jsme se každý den hádali, tak pořád jsem jí bezmezně miloval.
Vrátili jsme se domů a já usoudil, že po 2a půl měsících by bylo dobré se k sobě nastěhovat a tak také s nadšením udělala. Po dalších pár dnech mi slečna zdělila, že je v jiném stavu a že máme z dovolené pěknou památku. Zpočátku jsem byl strašně šťastnej. Později se to ale zhoršovalo. Zakázal jsem jí úplně kouřit a od té doby jsme se hádali uplně každý den. Po pár dnech jsem polevil a kouření jsem jí dovolil ale musela chodit na balkon. To jí také vadilo, protože chtěla kouřit doma.. Přes to ale nejel vlak, tak denní hádky, řvaní a pláč pokračoval každý den. Už jsem s nervama nemohl dál a po psychickém vyčerpání, jsme se pohádali opravdu dost a slečna odešla zpět k rodičům. Já zareagoval tím způsobem, že jsem jí zabalil vše a dovezl všechny věci. Někde mezi tímto naším rozchodem padla i zmíňka o tom, že by měla jít na přerušení těhotenství.. Oba jsme se hádali a já to viděl jako jediný dobrý nápad. Následoval psychický nátlak, že jsem se je oba dva opustil (Jí a naše miminko). Že na potrat nepůjde atd.. Po třech dnech jsme se opět vrátili k sobě a proběhlo velké usmíření. Netrvalo dlouho a vzal jsem ji s sebou do práce. Chvíli poté jí zavolala kamarádka a ona jí řekla ať přijde za námi. Kamarádka přišla a dohodli se spolu, že si zajdou na kafe. Co mě ale podivilo, má přítelkyně se ke mě otočila a rekla mi ať jí dám nějaké peníze. Podivil jsem se ale nechal jsem to být.. Později vyplynulo, že nemá našetřeno ani korunu a rodiče jí také nic nedali. NEMĚLA ANI NA SVÉ INTIMNÍ POTŘEBY!!! :zed: (Musím ještě zmínit, že jsem celou tu dobu investoval nemalou částku a stále investuji.)

Byla zima čas předvánoční a právě v tomto období je naše podnikání v plném proudu. Nechtělo se mi platit dalšího brigádníka a tak jsem řekl přítelkyni, že by nám mohla vypomoct. Pár dní bylo v pořádku ale pak slečna spadla doma ze schodů. (Naražený bok) a poté nastydla na močák. Nebylo se proč divit. Pracujeme venku v zimě. A i přes mé velké úsilí přítelkyně nechtěla nosit zimní bundu a běhala pouze v obyčejné mikině. Doktorka řekla, že musí do úplného zotavení ležet jinak o to miminko přijde. Tak byla doma a každý den tvrdila, že odpočívá a nehne se z postele. Bohužel jsem měl jiné informace od mých kamarádů. Lítala celé dny po návštěvách. Já byl každý den v práci, takže jsem nemohl kontrolovat jestli opravdu leží. Lhala mi opět.. Zase byly hádky.. Nervy, že o miminko přijdem, jsem měl úplně v kýbli. Nespal jsem, nejedl jsem, mrzutej jsem byl.. Napadla mě jedna možnost. Napíchnul jsem jí mobil. Ne že bych byl stalker nebo žárlivej ale abych ji udržel v posteli.. Takže sms, hovory, poloha, facebook o všem jsem věděl a potvrdilo se mi to, co jsem si myslel.. Mě tvrdila ráno před odjezdem jak bude ležet a přitom si už v tu dobu psala s kámoškou kam vyrazí ten den.. samozřejmě jsem jí ani tak neudržel v posteli. Ani když jsem byl doma, tak v posteli nevydržela, tak nezbývalo nic jiného, než jí vzít opět za mnou do práce, kde měla daleko větší klid než s kamarádkama. Nepracovala tolik ale byla pod dohledem..

Přišel čas na nakupování dárků. Jednoho dne jsem jí dal na stůl 10.000kč a řekl ať nakoupí dárky. Asi hodinu na to jsme se pohádali už ale nevim proč.. Peníze mi nechala na stole a řekla, že žádný milodary nechce. Ten večer spala u rodičů. Telefon byl stále napíchnutý tak jsem si poslechl pár rozhovorů a až jsem se zalekl jak o mě s kámoškama mluvila.. Radši jsem toho nechal. Než jsem to ale vypnul, tak jsem si všiml jednoho rozhovoru s její tetou. V něm si stěžovala, jak jsem se strašně změnil, jak jsem na ni zlý a že jí nedávám žádné peníze.. Což je docela ironie.. celou dobu jsem se snažil být milý, pečovat o ni, být starostlivý a peníze jsem jí dával také. Dokonce měla i moji kreditku pro případ nouze.. Bylo na ni jen cca 6-7tisíc ale vybrala je do poslední koruny.. také jsem jí dal moc peněz na dárky a ještě mě poprosila ať jí 10.000kč pujčím, že mi je vrátí. Ode mne dostala celkem necelých 19000kč+ tu kreditku.. takže cca 25tis. kč. ještě jsem jí dal perlové náušničky ze zlata, další zlaté velké kruhy a mamka moje jí dala náramkové ručně dělané zlaté hodinky.. PŘIPADÁ VÁM TO MÁLO???

Pár dní po štědrým dnu jsem jí z pusy vyrazil Ibalgin rapid (v těhotenství nepřípustné).. byla zase hádka a už jsem jí řekl že je jako malý rozmazlený parchant a že já nejsem její přítel ale spíš jí nahrazuju tátu a musim jí pořád hlídat.. bohužel si asi na bolest hlavy někdy nějaký ten ibalgin vzala..( dříve polikala jako lentilky).. do toho opět nenosila bundu a dostala chřipku a dostala antibiotika… O miminko jsme za par dni přišli.. bohužel potratila.. moje snaha přišla vniveč..

Uběhlo několik měsíců než se z toho dostala. Mezitím bylo dost hádek kvůli všemu možnému. Také kvůli jejím rodičům a hlavně otci, který je obrovský chlubílek… Nejen že se pochlubí vším o sobě ale především o mě.. Má ještě stej ě starého syna skoro jako jsem já. O tom neřekne lidem ani slovo ale o mě řekne všechno.. Od mých rodičů jsem dostal peníze na postavení rodinného domu. Moji rodiče se s tím nikomu nepochlubili ale otec mé přítelkyně všem svým známým řekl že už se svou přítelkyní stavíme dům. Připadá mi to od něj hrozné.. Svojí dceři nedají ani na vložky ale chlubí se jak mohou.. Stydím se za to.. je pravda, že před pár dny nám dali 12let staré auto..(je moc krásné.. sice shnilé skrz na skrz ale přeci jen snaha).. po tom co nám to auto dali, tak jsem si házel písek na hlavu jakej jsem vůl! Opět všem známým řekl, jaké nám dal bomba auto atd.. Už se ale nepochlubí tím, že holce slíbil auto k 18.narozeninám a nedal jí ani trabanta…

Zpět ale k nám dvěma.. Poté co se přítelkyně vzpamatovala z potratu, chtěla okamžite zase miminko ale to už jsem řekl, že NE! Řekl jsem jí, že máme čas ještě nějakou dobu.. a že hlavně se musíme přestat hádat. Že se musí dát fizicky i psychicky pořádně dohromady a jako poslední věc jsem řekl až budeme bydlet v postaveném novém baráčku, tak si uděláme to nejkrásnější mimčo pod sluncem.. Jenže tady je ten největší zakopanej pes.. vysadila antikoncepci, že už jí brát nebude.. Tak jsem se snažil hlídat termín plodných dnů.. Celou dobu to bylo v pořádku až do chvíle kdy jsem zapoměl přesný termín ovulace.. Přítelkyně mi řekla že už má po, tak jsem jí věřil. Jenže pár dní po jsem si potřeboval od ní zavolat a vidím aplikaci na vypočítání nejlepšího dne pro početí. Aplikaci jsem otevřel a koukám, že neměla po ale byla přímo v nejplodnějších dnech.. Samozřejmě, že čekáme opět miminko ale tentokrát mi to připadá jako veliký podraz!! Nemohu jí to odpustit a nemohu zapomenout.. A perlička na závěr.. Její matka mi na to řekla cituji"No když ona to vidí u kamarádek, jak jsou všechny těhotný, tak chtěla taky." Žádné zaražení nebo nějaké udivení.. Prostě normální…

Moje přítelkyně mi teď říká, že jí to pořád předhazuji.. Pořád brečí a pořád se mě ptá proč tak moc nenávidim její rodiče…

Tu holku po tom všem miluji.. Po všech lžích, hádkách atd.. Sice mám zničené nervy ale ta láska tam pořád je.. Jsem teď hodně podrážděnej.. Občas si myslím že by si zasloužila facku ale než abych ji uhodil, tak radši ublížím sobě nebo něco rozbiju.. Potřebuji se z těchto nálad nějak dostat a vy mi třeba pomůžete..

Jestli jste došli až sem, tak Všem děkuji za přečtení a za jakoukoliv odpověď. Kritickou/ nekritickou urážlivou na mě.. Prostě cokoliv…

Opravdu děkuji z celého srdce..
žasnem, už sa ničomu nedivím, len tíško žasnem (som zrelý na antidepresíva)
na mierku sa nestažuje, mierka sa mení a radšej napchám prachy do modelov pod postel, ako potom niekomu na aukre do krku

Užívateľov profilový obrázok
toudi_sk | 53
Krotiteľ textúr
Príspevky: 12910
Meno: Milan
Bydlisko: u susedky
Kontaktovať užívateľa:

Re: Textove vtipy

Príspevokod užívateľa toudi_sk » 06 Feb 2017 11:43

Marienka ide do kostola na omšu a keď odchádza, spadne jej náušnica. Chvíľu ju hľadá po podlahe a keď ju konečne nájde, všimne si, že na ňu zamračene pozerá farár. „Slečna, prosím, tu je päťdesiat eúr, kúpte si nohavičky. Táka krásna žena nemôže byť takáto nehanebná!“ lamentuje a podáva jej peniaze. Dievča ich s veľkou vďakou prijme a keď túto historku povie doma svojej mame, tá neváha ani minútu. Oblečie si svoje najkratšie šaty, dá dole nohavičky a ide do kostola. Po omši predstiera, že jej taktiež spadla náušnica. Keď skončí so svojím divadielkom, všimne si, že si ju zamračene prezerá farár. „Pani …“ Hovorí nervózne. „Tu máte jedno euro a kúpte si žiletky .“
žasnem, už sa ničomu nedivím, len tíško žasnem (som zrelý na antidepresíva)
na mierku sa nestažuje, mierka sa mení a radšej napchám prachy do modelov pod postel, ako potom niekomu na aukre do krku

Návrat na "Vtipy // Jokes"

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 1 neregistrovaný